Mišpacha a její historie

 

Historie skupiny 

 

 

Mišpacha je fenomén, který přesahuje oblast hudební. Možná více než jiné hudební skupiny vyrůstá z intimity, vznikla z mnohaleté tradice zpívání v rodině, v rodinách tak, jak se na jejím složení podílelo vždy také několik skupin příbuzných. Odpovídala na proměny celospolečenských dějin, vznikla před rokem 1970 a okamžitě zapůsobila jako posila proti sklíčenosti, její písně kolovaly mezi mládeží spolu s písněmi folkařů; spolu s židovským samizdatem (Sefer) a s bytovými semináři Rabbiho Isaaca Newmana byla vzácným výrazem nezávislé židovské kultury; v Mišpaše se formovaly mnohé osobnosti, které později, v letech devadesátých, budovaly židovskou komunitu.

 

To, co Mišpacha zpívá, jsou především modlitby, a v podání Mišpachy se tak zpěv vrací ke svému počátečnímu nejvyššímu poslání – k vyjádření lidské duchovnosti. Muzikoložka Hana Rothová (roz. Malá), která Mišpachu založila, vyhledávala a upravovala pro ni písně, nacvičovala je a dirigovala až do roku 1997, takto Mišpašiny písně charakterizovala: je to židovská lidová píseň duchovní. Po více než čtvrtstoletí existence Mišpachy, po smrti zakladatelky, se vedení ujala tehdy jednadvacetiletá Hanina dcera Helena Rothová (provdaná Divecká). Soubor nyní zpívá třicátý čtvrtý rok. "Mišpacha" je hebrejsky "rodina". Dceři Heleny Divecké Haničce jsou teď roky čtyři. Už zpívá...

 

Rodina 

 

Začalo to před lety bezmála deseti. Bylo jednou několik žen, zpívaly si jen tak pro sebe. Občas jim přizvukovaly děti. Pět matek a pět dcer, dvě dvojice sester, čtyři tety a čtyři neteře. Celkem kolik? Celkem deset duší ženského pohlaví. Občasnou přítomností kytary bývaly pak ženy obohaceny o jednoho muže a současně o další tři příbuzné.

Samá "mišpoche", řekl by Karel Poláček, neboli příbuzenstvo, rodina, jazykem vznešeným pak - MIŠPACHA.

Ale ne, začalo to ještě dříve... v jednom smíchovském bytě stál klavír, u něho seděla a hrála maminka, vedle ní na housle tatínek. O klavír se opíraly dvě děti. Ty chvíle domácí hudby se jim vtiskly do paměti.

Rodiče pak byli odvezeni pryč, matka proto, že jejím praotcem byl Abraham z města Uru. Otec proto, že se nechtěl dát rozvést, přestože jeho praotcem byl Čech z hory Řípu. Bylo to za války. Naštěstí pod toutéž horou Říp se rozkládala vesnice českých evangelíků, a ti se ujali dětí...

Ale ještě dávněji sahá paměť rodiny, až do doby pobělohorské. I to byla doba vyhánění z domovů, vyháněni byli evangelíci. Pokud vlast nechtěli opustit, museli opustit své přesvědčení.

A přece nemnozí evangelíci našli jinou možnost: stali se členy obcí židovských, duch Starého zákona byl Českým bratrům blízký. Česká jména pronikala do židovských rodin smíšenými sňatky i zaváděním příjmení obecně. Vznikli Rezkové, Hynkové, Poláčkové i Pollakové. Vznikli Vohryzkové, Voničtí, Načeradcové, Kafkové... a mnozí jiní. Zrodili se i Roubíčkové, předkové toho pana Roubíčka, který se později, už v době naší, tak příjemně často potkával, však víte, s panem Kohnem - k potěšení spoluobyvatel všech původů.

 

Čeští Židé spoluvytvářeli, zejména v posledních dvou staletích, kulturu české kotliny, magické Prahy, přispěli k tomu, že se z dějin vynořil fenomén střední Evropy. Mnozí se cítili s okolím už zcela zajedno, současně přinášeli hodnoty svébytné. Lékaři, právníci, literáti, řemeslníci, podnikatelé, obchodníčci i umělci, matky příslovečně oddané dětem... Duch, který hodnoty této kultury kdysi dávno začal inspirovat, vanul v krajinách dalekých a časech minulých: ten, který tehdy oslovil a vedl praotce z města Uru.

 

Tvůrcové kultury se nedožili druhé půle našeho století, zahynuli za války. Zůstalo to, co bylo vytesané, vytepané, zaznamenané, hlavně psané slovo. A některé písně. Přetrvaly v paměti těch několika, kteří přece jen přežili, anebo kteří přišli odjinud.

 

Soubor Mišpacha, během svého skoro patnáctiletého bytí, prožíl několik významných událostí. Absolvoval pár vystoupení, přibyly dvě zbrusu nové dcery. Mužové se rozhodli, že budou se ženami zpívat.

Přidaly se další ženy. Jistý kvalitní soprán s dosažením třináctého roku věku byl přírodou přetransponován v nejspolehlivější bas. Přibylo opět něco mužů. Všichni dohromady pak si stále více přáli přivábit další hudební nástroje - a to je zhruba situace nyní a zde. 

 

Řekněme to ještě jednou, jinak. Zpěváků je deset až dvacet, jak kdo může. Muzikantů doprovodných: tři až nula, spíš, jak kdo nemůže. Nikdy si netroufali. Cítí rozpaky, mají-li se předvést.

Mišpacha je skupina hledajících, těch, kdo dychtí v písních spíše neokázale někoho uslyšet. Jako slyšel onen muž z města Uru.

 

Hana Rothová